Výslech dítěte u soudu
V řízeních péče soudu o nezletilé, kam mimo jiné spadá i řízení o péči, výživě a styku s dítětem, je účastníkem vedle matky a otce i samotné dítě. S tím se pojí i řada procesních práv, které mu náležejí. Obecně soudy nesmějí přistupovat k dítě, ať již je jeho věk či zdravotní stav jakýkoli, pouze jako k předmětu řízení. Bez ohledu na věk dítěte i možnost, že se na jeho péči rodiče shodnou, soud vždy jmenuje dítěti zástupce, kolizního opatrovníka, kterým je zpravidla Orgán sociálně-právní ochrany dětí (zkráceně OSPOD). Nemůže jím být však OSPOD, který podal návrh k soudu (jedná se o případy, kdy návrh nepodal žádný z rodičů dítěte). O přibrání kolizního opatrovníka musí soud vždy účastníky řízení informovat prostřednictvím usnesení. Opatrovník v řízení chrání zájmy nezletilého dítěte a poskytuje mu potřebné informace, pokud to věk a rozumová vyspělost dítěte dovolí. Jedná se především o informace, o čem je u soudu rozhodováno, jaký je účel soudního řízení a jaké jsou možné výsledky.
Základním předpokladem účasti nezletilého na řízení je možnost nezletilého vyjádřit svůj názor na věc. Esenciální právo dítěte v řízeních péče soudu o nezletilé je být slyšeno. Toto právo je zakotveno v čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, ke které přistoupilo již 196 států, Českou republiku nevyjímaje. Jedná se o základní právo dítěte, které nelze samovolně omezovat. Aplikace tohoto práva je však závislá na rozumové vyspělosti dítěte, neboť nelze například od batolete požadovat, aby formulovalo své myšlenky a názory. S věkem dítěte a jeho rozumovou vyspělostí souvisí i rozsah informování o řízení ze strany soudu, kolizního opatrovníka i rodičů.
V zákoně je obecně stanovena domněnka, že dítě starší 12 let je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Nejedná se však o striktní hranici, neboť sám Ústavní soud judikoval, že i sedmileté dítě je schopno vyjádřit svůj názor. Může se například jednat o názor, zda se mu ve škole líbí či jaké tam má kamarády. Posoudit, zda dítě je schopno vyjádřit své názory, musí soud u každého dítěte individuálně. V tomto ohledu také záleží i na tom, jakou má dítě povahu, neboť některé děti jsou přirozeně komunikativní a některé jsou spíše zamlklé. Vypovídat u soudu je však právo dítěte a nikoli jeho povinnost.
Výslech dítěte může navrhnout některý z účastníků, tedy typicky jeden z rodičů, ale může jej nařídit i soud, neboť řízení péče soudu o nezletilé jsou řízeními nespornými, v nichž soud může provést i jiné důkazy, než byly účastníky navrhovány.
Výslech dítěte je možný učinit několika způsoby. Jednou z možností, jak zjistit názor dítěte je pohovor u OSPOD. Ačkoli obecně by měly soudy upřednostňovat přímý výslech u soudu, v praxi soudy často nařizují výslech dítěte u OSPOD. Výpověď dítěte u soudu je označena jako výslech nezletilého, avšak od výslechu ostatních účastníků se značně liší. Je běžnou praxí, že výslechu je přítomen pouze soudce a kolizní opatrovník, kdy rodiče spolu s právními zástupci čekají mimo jednací síň. Je to především proto, aby dítě nebylo ovlivněné a taktéž, aby výslech pro dítě nebyl psychicky zatěžující. Také se stává, že soudce si k výslechu dítěte svlékne talár, aby na dítě působil více přátelsky, či si dítě vezme do své kanceláře, kde má zájem navodit co nejvíce přátelské prostředí. Celý výslech není veden konfrontačně, ale spíše neformálně, kdy se soudce snaží zjistit, co dítě doopravdy chce. Názor dítěte je možné zjistit i prostřednictvím znalce zpravidla z oboru psychologie, pokud byl v řízení ustanoven.
Názor dítěte je významným hlediskem, avšak nikoli jediným. Není možné převzít názor dítěte bezvýhradně do rozhodnutí o jeho životu bez ohledu na další skutečnosti. Zjištěný postoj dítěte k dané věci je spíše vodítkem, aby bylo rozhodnuto v jeho nejlepším zájmu. Je zákonem dané, že soud přihlíží k názoru dítěte s ohledem na jeho věk a rozumovou vyspělost. Soud musí posoudit s ohledem na další provedené důkazy, zda vyhovění přání dítěte je v jeho nejlepším zájmu či nikoli a veškeré své úvahy promítnout do odůvodnění konečného rozhodnutí.
Výslech nezletilého v rámci opatrovnického řízení
(odborná verze)
Výslech nezletilého je jedním ze základních úkonů k naplnění práva nezletilého vyjádřit svůj názor na věci, které se ho týkají. Úmluva o právech dítěte ve svém článku 12 odst. 2 výslovně stanovuje, že v každém soudním či správním řízení, které se nezletilého týká, by mělo mít nezletilé dítě možnost vyjádřit svůj názor na věc.
Ústavní soud v roce 2021 judikoval, že výslech nezletilého v rámci řízení, kde je jeho účastníkem, je úkonem sui generis.1 Dle názoru Ústavního soudu se nejedná o výslech účastníka jako takový, nýbrž o způsob, jak zjistit názor dítěte. Úkon směřující ke zjištění názoru dítěte je potřeba brát jako součást participačních práv dítěte, nikoli jako důkaz. Výslechem dítěte se primárně nezjišťuje skutkový stav, nýbrž postoj dítěte k projednávané věci. Dle názoru Ústavního soudu tak například ani záznam z takového výslechu nezletilého není obligatorní.
Proč je zjištění názoru dítěte natolik důležité a není možné vždy rozhodnout jen na základě jiných důkazů či výslechů rodičů? Dítě, ač není plně svéprávné, nesmí být bráno pouze jako objekt, o němž rozhodují jiní. Ani nelze dítě stavět do polohy pasivního pozorovatele událostí. Nezletilé dítě je obzvlášť v řízení, které se ho týká, důležitým subjektem práva a účastníkem řízení.2 Mezinárodní smlouvy i vnitrostátní právo mu tak přiznává řadu participačních práv.
I přes výše uvedené není výslech nezletilého nutné provést bez dalšího v každém řízení, kde vystupuje jako účastník, ostatně s tímto se setkal v praxi již téměř každý advokát či soudce. Předně výslech nezletilého nesmí být v rozporu s jeho nejlepším zájmem. Tato podmínka vyplývá již z výše zmíněné Úmluvy o právech dítěte, neboť ta stanovuje, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Soud proto musí zkoumat, zda zjišťování názoru dítěte, včetně pokládání otázek týkajících se předmětného řízení, není v rozporu s jeho nejlepším zájmem. Pokud by tento rozpor spatřoval, je legitimní s náležitým odůvodněním omezit participační právo nezletilého. Může se jednat například o situaci, kdy soud shledá, že slyšení nezletilého před soudem by mohlo mít negativní vliv na jeho psychický vývoj.
Dalším aspektem, který soud musí zkoumat, než přistoupí k samotnému výslechu nezletilého, je schopnost dítěte náležitě přijmout informace a vytvořit se vlastní názor, který by pak bylo schopné sdělit. Z logiky věci je jasné, že nejmenší děti předškolkového věku tohoto nebudou schopni. Kde je však ta hranice, kdy lze již od dítěte očekávat, že bude schopné formulovat své názory, není striktně dané. Zákon obecně stanovuje domněnku, že dítě starší 12 let je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Jedná se však o vyvratitelnou domněnku, a i dítě mladší je toho schopno, a naopak dítě starší být nemusí, například pro zdravotní postižení (o tom však níže).
Ústavní soud již řešil případy, ve kterých shledal i šestileté dítě jako schopné vyjádřit se k dané věci, která se ho týká.3 Pokud chce soud provést výslech dítěte, není zcela nutné, aby nezletilé dítě chápalo celou situaci, která je u soudu řešena komplexně, postačí, když ji pochopí natolik, aby bylo schopno se k ní vyjádřit. Nelze opominout ani děti se zdravotním postižením. I těmto zranitelným dětem náleží příslušná participační práva a nelze bez dalšího upustit od výslech nezletilého jen na základě informace, že je kupř. mentálně postižený. Soud musí podrobně zkoumat možná řešení, jak s takovým nezletilým provést pohovor a informovat ho o řízení.4
Rozhodnutí, zda výslech bude proveden či nikoli, je však zcela v kompetenci soudu, neboť právě do jeho kompetence spadá rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci.5
Na tomto místě je nutné podotknout, že právo dítěte vyjádřit svůj názor je pouze právem a nikoli povinností. Dítě musí mít možnost se nejen vyjádřit k dané situace, ale též k ní nic neříkat a mlčet. Soud tak musí dát dítěti prostor i pro odmítnutí jeho výpovědi. Může se tak stát, když dítě například nechce být součástí konfliktu mezi rodiči. Dítě nelze v jakémkoli věku do výpovědi nutit, avšak je zapotřebí dát dítěti pouze možnost se k dané věci vyjádřit.6
Názor dítěte je možné zjistit vedle výslechu u soudu též prostřednictvím zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Ačkoli zákon stanovuje, že takto lze zjistit názor dítěte ve výjimečných případech, v praxi pohovor u OSPOD je velmi běžný způsob, jak soud zjišťuje postoj dítěte k otázce řešené u soudu. Přitom i ustálená judikatura jasně uvádí, že zjišťování názoru dítěte jinou cestou, než přímo u soudu je možné pouze v zájmu dítěte a takový postup musí být vždy náležitě odůvodněn.7
Pokud soud dospěje k závěru, že je k zodpovězení odborné otázky zapotřebí přibrat znalce, i ten může zjistit názor dítěte. Znalec je přibírán obvykle, když je podezření, že někdo ze zúčastněných trpí duševní či tělesnou poruchou, případně když je situace nepřehledná. Jedná se ve většině případů o situace, kdy se rodiče nedokáží dohodnout.8 Zásadně se bude jednat o znalce z oboru psychologie. Takový psycholog by měl zjistit skutečný názor dítěte, nikoli ovlivněný či převzatý od jednoho z rodičů.
Výše uvedené způsoby, jak zjistit názor dítěte v daném řízení by se měly užívat především u menších dětí, neboť dítě nad 12 let by mělo být zpravidla již vyslýcháno přímo před soudem. Pokud je dítěti minimálně 15 let, je soud dokonce povinný mu doručovat písemnosti osobně, nikoli prostřednictvím zástupce, čímž se jeho participační práva rozšiřují. Osobní výslech u soudu je preferenční též z toho důvodu, že dítě vyslýchá osoba, která pak činí i meritorní rozhodnutí. Dochází tak k menší desinterpretaci než, když dítě sdělí svůj názor opatrovníkovi či znalci, který jej pak „přetlumočí“ soudu. Soud si tak může vyložit předané informace od znalce či opatrovníka odlišně než, jak je dítě zamýšlelo.
Pokud soud nařídí výslech nezletilého před soudem, je možné jej uskutečnit bez přítomnosti rodičů, jejich právních zástupců či jiných osob, pokud má soud za to, že by jejich přítomnost mohla ovlivnit výpověď nezletilého, kdy by nemusel vyjádřit svůj skutečný názor. Též není povinností soudu provést výslech dítěte přímo v soudní síni, neboť si může vybrat méně formální prostředí, kterým může být například i samotná kancelář soudce. Soudce může dítě navštívit i v jemu známém prostředí jako je například škola. Tato opatření vedou mimo jiné k tomu, aby výslech nebyl pro dítě zatěžující. I soudce by měl vést celý pohovor s dítětem, nikoli jako konfrontační výslech, ale spíše neformální pohovor o předmětu věci. Rozhodně není žádoucí, aby dítě při výslechu stálo „za ohrádkou“ a mělo strach mluvit. Dítě může mít však u sebe během výslechu důvěrníka, který není jeho zákonným zástupcem, pokud o to požádá. Přítomnost takového důvěrníka může soud vyloučit pouze za předpokladu, že by tím byl mařen účel výslechu. Dítě musí rozumět na co se ho soudce ptá, čímž by se měl soudce ujistit.
Osobně se setkáváme nejčastěji s postupem soudů, kdy soudce poslal rodiče i s jejich právními zástupci na chodbu soudu, odložil talár a provedl výslech dítěte v soudní síni pouze za přítomnosti opatrovníka.
Realizace práva nezletilého dítěte být slyšeno nemá být však zaměřena pouze na samotný výslech. Naopak by mělo být učiněno následujících 5 kroků. Příprava, samotné slyšení, posouzení schopnosti dítěte, informování dítěte o pozornosti věnované jeho názoru a opravné prostředky. Příprava by měla mimo jiné spočívat v tom, že dítě bude informováno o jeho právu vyjádřit se, jak je popsáno výše, kdy součástí poučení by mělo zaznít i informace, že dítě nemusí vypovídat, pokud nechce. Taktéž je důležité informovat dítě, jaký vliv bude mít jeho vyjádření na výsledek řízení.
Pokud jde o průběh samotného výslechu, pak Ústavní soud uvedl, že není možné pokládat pouze přímé, stručné otázky, ale je zapotřebí zkoumat přání dítěte komplexně řadou nepřímých otázek.11 Tento postup je o to důležitější u mladších dětí.
S ohledem na shora uvedený závěr Ústavního soudu, že není potřeba vyhotovovat záznam z výslechu nezletilého, je znepřístupněná jakákoli obrana ostatních účastníků proti možným nesrovnalostem v rozhodnutí a názoru dítěte. Rodiče a další účastníci jsou tak pouze odkázáni na to, co jim sdělí soud, kdy se obvykle jedná o pouhé shrnutí toho, co nezletilý vypověděl.
Soud při svém rozhodnutí o meritu věci přihlíží k názoru dítěte především s ohledem na jeho věk. Obecně lze říci, že čím starší dítě je, tím soud dává jeho názoru větší váhu, přičemž názor nezletilých ve věku blížící se zletilosti nelze pomíjet.12 Tyto závěry však samozřejmě neznamenají, že názor malého dítěte by byl přehlédnutelný. Názoru dítěte musí soud věnovat patřičnou pozornost. Nelze však názor dítěte převzít do rozhodnutí bez dalšího, tzn. nelze rozhodnutí založit pouze na přání dítěte. Naopak soud musí pečlivě a komplexně zhodnotit všechny provedené důkazy a porovnat je s nejlepším zájmem dítěte.13
I o výsledku řízení by mělo být dítě informováno, kdy je zapotřebí mu též sdělit, jak byl jeho názor zohledněn. Jen tak může mít oprávněný přístup k opravným prostředkům.14
Mgr. Lucie Jindrová, advokátní koncipientka
1. Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 18.10.2021, sp. zn. II. ÚS 1845/21
2. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 15.11.2023, sp. zn. III. ÚS 1068/22
3. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 9.1.2018, sp. zn. IV. ÚS 3749/17
4. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 15.11.2023, sp. zn. III. ÚS 1068/22
5. Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 20.6.2023, sp. zn. I. ÚS 1096/23
6. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 28.2.2018, sp. zn. II. ÚS 2866/17
7. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 7.9.2023, sp. zn. II. ÚS 1192/22
8. PAVLÁT, Josef, MATOUŠEK, Oldřich. Opatrovnické znalecké posudky – doporučení, námitky, úskalí. Čes a slov Psychiat 2016; 112(2).
9. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 28.2.2018, sp. zn. II. ÚS 2866/17
10. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 8.10.2018, sp. zn. II. ÚS 725/18
11. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 18.12.2014, sp. zn. I. ÚS 1708/14
12. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 15.8.2022, sp. zn. II. ÚS 1626/22
13. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 15.8.2022, sp. zn. II. ÚS 1626/22
14. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 8.10.2018, sp. zn. II. ÚS 725/18
